Úterý 18. Květen 2010, 1:31 hod.

Sice bez Médi, Hada a hadice, kteří nepřekonali strach z létání, ale zato s panem Kuřetem a cestou zpět i s paní Ovcí… Ovšem předem varuji, tohle čtení je opravdu na dlouho, takže si uvařte kafe nebo čaj, pohodlně se usaďte a veškerou práci si odložte na další den :).

Den první – Kiel, Hamburg, Dublin
Původně jsem jej chtěl nazvat dnem nultým, protože byl vyhrazen pouze na cestu na letiště v Dublinu a přespání v hotelu, ale když už jsem v tom Irsku byl, tak jsem se rozhodl dát tomuto dni tu výsadu, že bude dnem prvním :). Navíc dnem nultým by byl spíše den předchozí, kdy jsem balil příruční a check-in zavazadlo a kontroloval, zdali někde nemám schované šroubováky a podobné záležitosti, kterých mám běžně plný batoh :).

Prvotní cestu z bytu na nádraží v Kielu jsem asi po deseti minutách proklínal. Mohly za to láhve vína a nečekaně teplé ráno, kdy jsem musel cestou odhazovat svršky. Vlak směr Hamburg sice odjížděl včas, ale včas na hlavní nádraží už nedojel. Cestou jsme totiž klasicky po česku stáli v poli nepoli a na něco čekali. Je ovšem pravda, že vlaková četa informovala cestující co 5 minut rozhlasem a neustále se přitom omlouvala. Což jaksi neocenil jeden starší pár, kterému pak ujel ICE směr Frankfurt. Hamburgské letiště je pak díky nové odbočce S-Bahnu jezdícímu co 5 minut (něco jako U-Bahn – metro) otázka asi půl hodinky.

Na to, že jsem ještě nikdy neletěl a letiště jsem viděl akorát tak na obrázku, proběhlo odbavení i security check-in nějak moc rychle (šroubováky nenašli :). Lehké zhoupnutí při vzletu našeho Airbusu nějak nevybočilo z mezí klasického kolotoče :). Na palubě výborné Kafe za 2 € (kam se hrabe Starbucks – ještě se k němu vrátím). Všechny důležité svěrače vydržely i přistání. Zavazadlo se taky neztratilo. Na letišti mi pak chvíli trvalo, než jsem našel odvoz do zabookovaného hotelu (Carlton asi 5 minut minibusem od letiště), ale nic co by vybočilo z normy :). V hotelu už jsem byl donucen konfrontovat svou čechoingliš s místní irskoingliš, ale domluvili jsme se (že by za to mohla moje kreditka MasterCard? :). S recepcí jsem pak byl donucen komunikovat ještě jednou, protože jsem jaksi pozapomněl na to, že ma ostrovech mají odlišné zásuvky. Nebudu se rozplývat nad pokojem, protože kdo neviděl, neuvěří :). Měkkoučká postel byla třešnička na dortu. Večer jsem jel opět na letiště vyzvednout dalšího člena kontrolní komise. Výborně jsem si přitom pošprechtil s řidičem tranzitu o fotbale. Kdo by to byl řekl :). Pak zpátky do hotelu, umýt a spát :). » Pár fotek zde.

Den druhý – Dublin, Belfast
Vyspávání v měkkoučké posteli skoro do 11 hodin – k nezaplacení :). Pak předání pokoje, vycucnutí příslušného obnosu z kreditky na recepci, oběd na letišti a frrr busem směr Belfast. Z dublinského letiště jezdí busy do Belfastu každou hodinu nonstop. Zpáteční lupen platí čtyři týdny a přijde na 20 €, což je vcelku směšná částka s porovnáním k cenám vlaků v Německu. Radostné přivítání delegace Hankou (teda aspoň se radostně tvářila :) a pak opětovné lámání zad brašnou a putování směr Hančino bydlení nacházející se v naprosto typickém a klasickém anglickém řadodomku, kterýžto je vícepatrový, se schodištěm tak prudkým, že jsem konstatoval, že alkohol raději budu pít nahoře, abych se do těch schodů poté nemusel drápat :). A s pokojíčky velkými jako moje kuchyně s koupelnou tady v Kielu (a to moc velké prostory nejsou :). Taky byl jakýkoliv pohyb po pokoji po uložení sebe samého a Verči na zem do spacáků vcelku nemožný a například takové otevření skříně vyžadovalo koordinaci tří lidí :). Fotky z těchto prostor nezveřejňuji z důvodu embarga způsobeného specifickým systémem rozložení věcí a oblečení nazvaného jednoduše bordel :). S odvoláním na svou lehce pokročilou sklerózu si matně vzpomínám, že jsme pak zašli na jednoho Guinesse s pizzou. Moje první setkání s tímto černým mokem dopadlo tak, že jsem konstatoval, že Guiness mi opravdu nechutná…

Den třetí – Belfast – město a Cave Hill
Po vcelku pozdním pátečním probuzení, snídani skládající se z opečených toastů, pomerančové marmelády s krycím názvem „hořčák“ a černého čaje s mlékem a kýblem cukru (mlask :) jsme se vydali vstříc nikoliv světlým zítřkům, ale městu Belfast. Vzali jsme to přes místní krytou tržnici, kde sice nebyli Vietnamci a jejich čičapadesát, ale exotiku zcela vynahradilo několik stánků s rybičkama a mořskýma potvorama. Následná rychloprohlídka některých vnějších i vnitřních částí radnice a pouze vnějších částí univerzity již neodkladně přibližovala jeden z vrcholů dne a to oběd, jehož chodem mělo být pravé Fish & Chips. Byl jsem lehce zklamán, že jsem po vzoru filmu Sherlock Holmes nedostal svou porci do umaštěného cáru novin, ovšem o úžasnou a jedinečnou Brown Sauce jsem již ochuzen nebyl :). Brown Sauce, bez které by Fish & Chips nemělo tu správnou chuť. Nebo lépe řečeno žádnou chuť. A to myslím zcela vážně, protože tak plané (pro nerozumějící: plané = neosolené a bez chuti ;) jídlo jsem už dlouho nejedl. O litrech tuku kapajícího ze smažené ryby a hranolkobrambor ani nemluvě. Věrni heslu „jedenkrát a dost“ a „sadomasochismus přenechejme jiným“ jsme se všichni spokojili pouze s touto ochutnávkou a myslím, že tímto jsme kapitolu Fish & Chips uzavřeli definitivně :).

Po obědě jsme se vydali místní Double Decker mhd směr kopec s názvem Cave Hill (opravdu tam jakási Cave byla :). Hanka nám objednala pravé místní počasí, kdy přišla průtrž mračen a za 15 minut opět svítilo slunce, jako by se nechumelilo. A pak další průtrž mračen, kterou zřejmě pro změnu měli objednánu svatebčané na belfastském hradě, téměř před vrcholem kopce, před kterou už jsme bohužel nemohli využít skrytu autobusové zastávky a kdy si všichni otestovali, že nejlepší ochranou proti dešti zcela jistě není bunda s membránou a že igelit by byl vhodnější volbou :). Aspoň částečnou odměnou byla nádherná duha, leč bohužel bez kotlíku plného zlaťáků. » Fotky lze shlédnout pro změnu tady.

Den čtvrtý – Road trip aneb Monea Castle, Tully Castle, Lough Erne, šutr s pergolou a Sligo
Na víkend a pak následné pondělí, kdy měli místní jeden ze svých svátků, jsme si zapujčili auto a protože ostrované jezdí po nesprávné straně silnice, tak nám osobního řidiče dělal spolulaborník od Hanky jménem Juan (Mexičan). Přibrali jsme ještě spolulabornici Elenu (Italka), abychom ještě více posílili mezinárodního ducha ve skupině :).

První zastávka byla v městečku Enniskillen, kde kromě minihradu, který se otevíral až ve dvě odpoledne, nebylo vcelku nic zajímavého. I když moment, první zastávka byla vlastně na pravou » Full Ulster Fry, což je snídaně, která sice, pravda, byla v čase oběda, ale to vůbec nevadilo a ba právě to možná bylo i výhodou. Takovouto snídani osobně považuju za zabijáka veškeré ranní aktivity, protože dostanete opečené toasty a k tomu talíř, na kterém se nacházejí volské oko, osmažená slanina, fazole, dva sausage (párky), kolečko black a white pudding (něco jako jitrnice a jelito), smažené žampiony, dva kousky potato bread (bramborový chleba) a opečené rajče. Mít tohleto na běžnou snídani, tak mám ještě teď podrážděný žlučník :).

Poté jsme se autopřesunuli k prvnímu z hradů. Nebo spíše „hradů“, protože místo stavby typu Hukvaldy na vás čekal takový hrádeček velikosti většího domku :). Musím ale uznat, že byl jako vystřižený z filmu o Robinu Hoodovi (ne z toho nového, který mimochodem stojí za starou bačkoru). Setkali jsme se tu s jednou místní všudypřítomnou specialitkou, kterou jsem osobně nazval „eliminátor plnoštíhlých“ :). Jednalo se o vrátka, které sloužily proti nevím čemu (vlci?, ovce?), s důmyslným mechanismem, kdy jste museli vejít do takovéhu půlkruhu, poté se smrsknout a vrátka překlopit do pozice druhé tak, abyste mohli vyjít druhou stranou půlkruhu :). Opět zaúřadovalo počasí, kdy na cestě k hradu nám svítilo slunce a na cestě zpátky jsme mokli.

U druhého hradu s názvem Tully se nikdo netulil a proto byl jedinou zajímavostí keřoporost střižený do ornamentů. Pak zastávka u jezera na obědosváču (toastový chleba se šunkou a sýrem, jak taky jinak) a zastávka u jakéhosi kamene pod pergolou. Nevím už zcela přesně o co šlo, ale nejspíše se jednalo o nějaký keltský artefakt. Každopádně to zcela předčilo mé očekávání, protože jsem preventivně nečekal zhola nic :). Zajímavější spíše bylo to, že Elenu zaujala jedna kráva z blízkého kravína, která na ni upřeně koukala. Jak se poté zjistilo, nebyla to kráva nýbrž býk :). Což Elena pochopila až v autě po naší lehce rýpavé poznámce :).

Pak už jenom cesta do Irska a to do městečka Sligo, kde jsme se ubytovali v klasickém B&B (Bed and Breakfast). Večer přišla na řadu návštěva jedoho místního pubu, kde jsem na doporučení spolubydlícího Hanky vyzkoušel pivo Smithwick’s, které mi zachutnalo mnohem více než Guiness. A ani ta cena nebyla tak hrozná, 4 € za pintu, což je něco kolem 0,56 litru (€ protože Irsko, libra je jenom v tom Severním). Na zpáteční cestě do B&B pak totálně ďábelsky pálivý kebab, že jsem s nostalgií zavzpomínal na pizzu Mamma Mia :). » Fotky zde po stranu číslo 4.

Den páty – Sligo, Knocknarea, Strandhill beach, Lough Gill – Parke’s castle a pes
Po probuzení už někdy před devátou (auuuuuuuuu), jsme všichni až na Juana volili kontinentální snídani (s pravou Full Irish má naštěstí společné akorát opečené toasty a máslo :) s čerstvým pomerančovým džusem. Pak prohlídka centra Sligo a nákup nějakých těch poživatin v místním Tescu.

První zastávka pátého dne pak byla pod místem zvaným » Knocknarea. Je to takový relativně vysoký kopec, který ma na vršku další kopec z kamení. Tento nakopcikopec z kamení je nejspíše starodávná hrobka (aspoň to tvrdí další ze spolubydlících Hanky a Wikipedie :), ve které by měla odpočívat mytologická keltská královna. Což ovšem turistům vůbec nebrání v tom, aby vylezli až na úplný vršek :). Výhled shora je parádní a jediná věc, která ho kazí je vítr. Studený, vlezlý, silný a celkově velmi nemilý. Dostatečně provětraní jsme se přesunuli na nedaleké pláže ve Strandhill. Počasí bylo parádní, modrá obloha a kdyby opět nefoukal onen vítr, který mi naznačil, že moje bunda už asi nejen že nebude waterproof (průtrž na Cave Hill), ale ani windproof, tak by snad bylo i teplo :). Skvělá byla naprostá nepřítomnost jakéhokoliv slunečníku a lehátek, čemuž se ani nebylo nutné divit. Vítr by je totiž vcukuletu poslal někam do vnitrozemí. Navíc bych chtěl vidět toho odvážlivce, který by se procházel jenom v plavkách :). Verče a následně i mi zcela stačilo v mořské vodě o teplotě blížící se absolutní nule smočit nohy po kotníky. Poté následovalo asi dvouhodinové rozmrzání prstů ve vyhřátém písku :). A samozřejmě nesměl chybět stylový oběd skládající se z toastového chleba (taky už vám leze krkem?), tvrdého sýru a směsi všelijakých zelených bylin a travin z Tesca. Pak procházka po pláži a moje další rozmrzání u horkého latté. Někteří ještě hodlali provokovat zmrzlinou ;)…

Po cestě zpátky do Belfastu jsme ještě zastavili u jednoho hradu, který už byl pro změnu zavřený. Tak jsme se aspoň lehce prošli a seznámili se se psem, který si při aportování nacpal do tlamy dva klacky. Čímž nade mnou vyzrál, protože jsem si myslel, že ten jeden pustí :). Pak už jenom návrat do Belfastu kvůli Eleny. » Fotky z celého dne zde počínaje stránkou číslo 4.

Den šestý – Larne – Coast Road, Cushendall – The Central Bar, Carrick-a-rede, Bushmills, Giant’s causeway, Portrush
V pondělí už jsme se bez Eleny, kterou čekaly nějaké výzkumné povinnosti na farmě, vydali autem směr nejznámější místa Severního Irska. Po vynucených zastávkách z důvodu vyhledání telefonní budky a zacpání žaludku nějakým tím pokrmem jsem dorazili k místu nazvanému Carrick-a-rede. Hlavním lákadlem je lanový most, díky kterému se po zaplacení vstupného, dostanete na takový ostrůvek. Podle prospektů byste očekávali nekonečný lanový most klenoucí se jako nad Amazonkou v pralese, ale ve skutečnosti je to jenom takový mostík. Což ovšem nezabránilo dámské části zájezdu propadat panice :). Ovšem nic není tak horké, jak se to upeče a všichni přežili ve zdraví, i když bičováni všudypřítomným větrem.

Rozehřátí nabízela zastávka v městečku Bushmills, sídle známe to výrobny pravé Irish Whiskey. Bohužel jsme opět dorazili pozdě, takže prohlídku s ochutnávkou už jsme nestihli, ale zakoupili jsme aspoň dvanáctiletou pravou Bushmills single Irish malt whiskey (momentálně při psaní degustuju a nějak jsem ji přišel na chuť – pouze přidat lžičku vody, žádný led a pocucávat).

Největším lákadlem dne pak byla návštěva Giant’s Causeway. Jednoho z největších seskupení šesti a podobněhranných čedičových sloupců (» něco podobného je i v ČR, ale v mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem menším podání). Musím uznat, že ačkoliv to tak z dálky nevypadá, tak je to monumentální podívaná a některé ze sloupců mají v průměru přes půl metru. A i » další podívaná po okolí stojí zato – kamenná postel (v originále Giant‘ Boot :), čedičové varhany, amfiteatr a další. Kontrast tmavomodrého moře, zelené trávy a načervenalých skal v pozdně odpoledním slunci pak jako by se vyloupl z nějakého obrazu.

K večeru jsme se ještě vydali důkladně promrznout do městečka Portrush (ta fotka koně v zapadajícím slunci za to stála :). A pak frrr do Belfastu. Vcelku obdivuji Juana, kterak byl schopný odřídit celé tři dny. I když toho měl asi plné zuby… » Fotky z pondělka tady.

Den sedmý – Belfast – prohlídka města a večerní koktejly
Když se řekne Belfast, tak se asi většině vybaví boje mezi přívrženci samostatnosti Severního Irska a přívrženci Británie. Záměrně neuvádím katolíky ani protestanty, protože podle místních se ani zdaleka nejednalo o problém náboženský, nýbrž jen a pouze o problém politický. Jak to prezentovala světová média je věc druhá. Jedním z mement těchto bojů jsou tzv. Murals, což jsou jakési malby na zdech, které symbolizují vždy jednu ze znepřátelených stran. Zajímavé je to, že ačkoliv IRA byla označována jako ta špatná, tak naopak druhá strana se na malůvkách prezentuje se zbraněmi a v kuklách. Že si ovšem obě strany nemůžou vyčítat ani ň je vcelku jasné. Lehce promrzlou a zamračenou projížďku jsme pak zajedli v čínské restauraci s pracovním názvem zaplať-šest-liber-a-sežer-co-hrdlo-ráčí a večer zapili v koktejl baru. Protože nás ve středu čekal přesun směr letiště v Dublinu a pak v mém případě Hamburg a u Verči Praha, tak jsme to vcelku brzo zabalili a šli spát. » Pár fotek tady.

Den osmý – Dublin, Hamburg, Kiel aneb guvno, guvno zlatá rybko :).
Asi v 5 ráno mi na mobil přišla sms, že je letiště v Dublinu uzavřeno kvůli sopečnému prachu a tudíž je můj let zrušen. Protože je na všem třeba hledat něco pozitivního, tak jsem Hance i Verče oznámil, že kvůli mě nemusí vstávat a můžou klidně spát, protože můj pobyt v Belfastu se prodlouží (k obrovské radosi všech zúčastněných a rovněž Hančiných spolubydlících). Ovšem přebookovávat letenku v pět ráno není příliš příjemná záležitost, i když všechna čest AerLingus, protože vše bylo zdarma a bez problémů. O pár hodin později přišla stejná sms Verče (vcelku očekávaně) a přebookovával se i let do Prahy.

Protože s tím Hanka nepočítala a hnusné proměnlivé a větrné počasí pro nás měla objednané jenom do úterního večera (dělám si srandu, ale opravdu to tak vypadalo :), tak nás ve středu přivítalo teplo a slunce, jako bychom byli někde úplně jinde a ne v Belfastu. Odpoledne jsme strávili příjemnou procházkou kolem řeky s fotozastávkovou variací „dvojice, lavička a smetánka lékařská“ a večer kulinářskými hody na téma kuře na kari s rýží, salátem a palačinkami. » Odpolední fotky zde.

Den devátý – Cultra – Ulster Folk & Transport Museum
Čtvrtek už zastihnul Hanku v pracovním nasazení, tak jsme byli s Verčou zanecháni svému osudu, který jsme využili vyspáváním až do jedenácti :). Poté překvapivě rychlým nalezením obchodu s dárky s irskou tématikou (ano, odtud mám paní Ovci – přívěšek na mobil s rolničkou :). A odpoledne návštěvou nedalekého Folk Muzea. Přirovnal bych to k něčemu podobnému jako je skanzen v Rožnově pod Radhoštěm. Jedna část je městečko s různými krámky, kde seděli lidé v dobových kostýmech a předváděli svou činnost. V hospůdce bohužel nikdo přítomen nebyl, tak jsem se čepu musel chopit já. Dokumentace Verču zřejmě natolik zmohla, že si musela schrupnout na nedaleko přítomné lenošce :). Jakožto správný farmaceut jsem samozřejmě nemohl přehlédnout výdejnu léků a své pedagogické schopnosti jsem využil v místní škole :). V bance nás uvítal pan Bankéř, který nás dokonce vpustil do běžně nepřístupných prostor, dodal k tomu komentář a zodpověděl dotazy (a pak že Verča neumí mluvit anglicky ;). Poseděli jsme v kině a chtěli ukrást parní válec, ale ztroskotali jsme na nedostatku uhlí a pracovních sil (jakže to bylo? „na krásu našich parních válců a sílu našich žen“? :)

Druhou část muzea a to vesnici, jsme prolétli jen tak letem světem, protože v pět hodin zavírali budovy. Navíc už se docela ochladilo, tak jsme se vydali zpátky směr Belfast. Zpátky k bytu jsme dorazili až k večeru, takže opět kulinářské hody a tentokráte pečené kuřecí stehna a křídla se žampiony. K tomu rigatoni (něco jako penne) a salát. Pak se podruhé sbalit a brzo spát. » Fotky z muzea tady.

Den desátý – Dublin, Hamburg, Kiel
Aneb na druhý pokus už úspěšně. Takže rozloučení s Hankou v Belfastu a bus směr letiště Dublin. Let do Hamburgu byl bezproblémový. Ale ani kafe na palubě mě neuchránilo od spánku. A abych nevyšel ze cviku, tak v Hamburgu na mě čekal déšť, vítr a 6 °C :). Cesta do Kielu už pak až na opětovné zpoždění zajímavá nebyla…

Doplnění: Málem bych na to zapomněl na Starbucks. Nevím, co na něm všichni vidí, ale v Belfastu jsem dostal kafe přepálené a v Kielu vodové. Takže pro příště děkuji, ale nemám zájem a raději si uvařím svou vlastní Lavazzu.

Toť asi tak vše. I tak si myslím, že to málokdo vydržel číst až do konce :)…