Pondělí 26. Duben 2010, 13:30 hod.

Původně jsem chtěl nějaký ten žblept napsat už v neděli, ale řekl jsem si, že se nic nestane, když to odložím na dnešek (pondělí). To jsem ovšem jaksi nevěděl, že pokles tlaku se bude blížit situaci před tisicíletou bouří a ani kotel kafe mě neuchrání od poobědové spánkové krize způsobené kuřecím cordon bleu s brkaší. Nicméně nastartuju to zbývající jedno promile ještě myslících buněk a budu se snažit něco nadatlovat.

Ve čtvrtek večer šlo celé osazenstvo institutu posedět do podniku s příznačným názvem Traum Gmbh. Zajímalo by mě, jaké sny měli majitelé, když vymýšleli název, ale venkovní vzhled budovy evokuje noční můry toho nejhoršího kalibru :). Zcela vyváženo a odvážil bych se i říci převáženo to bylo vzhledem vnitřním. Podle mého odhadu se zřejmě jedná o nějakou starou tovární halu (něco na způsob Stolárny ve FM), rozdělenou na dvě patra, kdy to horní tvoří okoldokolaochoz (inspirace složeninami v němčině :). Uprostřed místnosti jsou krby (odhaduju 4, nepočítal jsem, ale minimálně 2 jsem zahlédl) a pak jeden velký bojler, který funguje jako topení. I když mají kuřáci vyhrazeny kukaně a od ostatních jsou odděleni sklem (strašně mě to pobavilo :), tak přítomnost krbů stejně způsobila to, že za chvíli všichni voněli jako čerstvě vytažený špek z udírny :). Protože si ustolusedící dávali pizzy, jejichž velikost jsem ihned okomentoval tím, že bych klein přepsal na sehr klein, gross na klein a sehr gross na normal, tak jsem se odhodlal vyzkoušet, kterak jsou na tom místní měřítka pálivosti. Už jenom ten název Mamma-mia pro mě mě býti dostatečným varováním, nemluvě o poznámce v jídelním lístku znějící sehr scharf a dvou slovech jalapenos a chilli. Přinesená pizza vypadala hodně dobře a jalapenos nebyly on the stick, nýbrž na kolečka a to ve velmi hojném počtu. I když už jsem byl lehce otupen po dvou pivech, tak po prvním soustu jsem chytl takovou škytavku, že na to padla půlka piva třetího a pět minut antiškytacího soustředění :). Další sousta už tak pálivá nebyla, což bych přisoudil mohutné emigraci svých chuťových buněk a nervových zakončení v horní částí trávícího traktu :). Nicméně pokrm jsem přežil i další den a vypitá piva na mě rovnež nezanechala žádné následky :). Bohužel peněženka na tom tak dobře nebyla…

V pátek jsem se dočetl zajímavou informaci. Němci jsou prý první v Evropě ve spotřebě chřestu a to v množství 1500 gramů na osobu za rok. Češi jsou na tom se svými sto gramy poněkud hůře :). Tak jsem se rozhodl vyzkoušet, co je na tomto buržoázním výdobytku (jeden z argumentů minulé doby, který zapříčinil vymizení chřestáren v ČR) tak lákavého. Zakoupil jsem tedy 250 gramů tohoto bílého zázraku a v sobotu jsem se ho jal uvařit na oběd. Řídil jsem se doporučením, že chřest se má vařit cca 20 minut v osolené vodě a poté přelít roztaveným máslem. Poté jsem ho posypal strouhaným parmezánem a jako přílohu měl brambory. Chuť chřestu je nijaká, to řeknu na rovinu. Konzistence byla jako rozvařený kedluben a samotné brambory s máslem a parmezánem byly větší labužnický zážitek. Rovnež cena chřestu za kilogram není příliš lidová a je o půl eura vyšší než cena za kilogram vepřové panenky. Takže se asi pro příště budu držet toho, že člověk je všežravec a koupím si flák masa :). A nebo dám chřestu ještě jednu šanci…

Nedělní odpoledne jsem vyhradil procházení se kolem zálivu a zavítal jsem nakonec i ke zdymadlům na Kiel kanálu. Tentokráte jsem si s sebou vzal i to jedno euro na vstup. Bohužel jedna kontejnerová loď mi akorát tak ukázala záda. Když se asi 40 minut nic nedělo a já jsem byl lehce vytočen, že jsem dal euro za nic, si to přifrčelo asi 8 lodí v průběhu 10 minut, kdy o jedné jsem vcelku pochyboval, že se vůbec do zdymadel trefí a vleze. Moje technická duše ovšem byla ukojena dostatečně :). Fotky najdete tady.